BABIČCE S LÁSKOU
Je to těžké. Když někdo odejde, zpravidla první co řešíme je, kolik mu bylo let. A trápí nás, že někdo odešel mladý, tedy předčasně. Když někdo odejde po devadesátce, přesněji v jednadevadesáti letech jako má babička Eliška, první a naprosto pochopitelná reakce všech je - tak to měla krásný, dlouhý život. Měla, ale nic to nemění na tom, že chybí. A moc!
Bábanka Ela, jak jsem ji jako škvrně titulovala, to byl můj svět, mé dětství. Odešla 4. března, tedy těsně před tím vším letošním pandemickým šílenstvím. Vlastně typicky šikovněm a promyšleně, jak by mohl potvrdit kdokoliv, kdo ji dobře znal. Měla ráda pořádek ve věcech, systém, a také jí bylo blízké pragmatické uvažování, jakkoliv to byla citlivá a emotivně založená bytost s neutuchajícím ohledem na své okolí. Jako bych ji slyšela - ať to nemáte se mnou ještě složitější, když bude ta doba tak zašmodrchaná. V den rozloučení s babičkou vláda vyhlásila, že se od příštího dne zavírají školy. Všech deset pravnoučat mělo hned veselejší náladu i přes ten smutný den. A já úplně viděla babiččin šibalský úsměv - ať si to děti užijí, samozřejmě že to není pro jejich dobro, ale ať mají chvíli radost a nesmutní tady. Ano, babi, měly radost, ale brzy je přešla. Zhruba po dvou týdnech distanční výuky už i náš synáček prosil, aby se mohl vrátit k učitelům, mezi své kamarády do reálného světa.
Ovšem i ta pitomá doba měla své výhody. Posledních pět let jsem babičce slibovala, že její úspěšnou kuchařku, která jako brožura vyšla před mnoha lety a poté ještě v několika dotiscích, vydám se vší parádou, doplněnou o fotografie, tak jak si její recepty a odkaz kuchyně našich pra pra zaslouží. Jenže až doteď se to nepodařilo. Sama jsem se na to moc těšila, ale nebylo to jen tak vtěsnat kuchařku do všech povinností. Občas jsme ve spolupráci s mou maminkou pohnuly s editováním, sem tam věnovaly den doplnění obsahu, jen k focení se ne a ne probojovat. Nemohla jsem se rozhodnout, s kým knížku nafotíme, až mi najednou došlo, že to prostě musí být někdo, koho znám, kdo zná i naši rodinu, poznal babičku a s kým si rozumíme... ještě jsem babičce stihla říct, že je ujednáno. Měla radost.
Fotografie pro nové, výpravné vydání rodinné Kuchařky pro vnučky se nakonec fotily v době nejkomplikovanější během jarního nástupu pandemie, v lockdownu. Paradoxně to, že jsem u focení být nemohla, vše rozhýbalo. Telemost a fotomost, co jsme si s Michalem a Vítkem mezi Dobroučí a Brnem vytvořili, byl neskutečně produktivní. Naposílali jsme do Brna nádobí z babiččiny kuchyně, což samo o sobě byla v té době výzva konspirační úrovně, a začalo se. Zprvu se vařilo a fotilo téměř denně, na dálku jsem udávala pokyny, co má jak vypadat, jak co u nás servírujeme a podáváme, na druhé straně jsem konzultovala s mamkou a plesala nad náhledy snímků, které se mi vracely. Projekt se nakonec vlivem okolností, dobrých okolností, protože na všech frontách přibývala práce a zakázky, protáhl až do podzimu. Od lockdownu do lockdownu.
Inspirace pro sepsání rodinné kuchařky přišla z Ameriky, což je vlastně symbolické, protože i jeden z nejsilnějších milostných příběhů s přímo románovou zápletkou v historii naší dávné rodiny v sobě tu Ameriku také měl. Tentokrát to bylo o mé cestě za velkou louži. Bylo mi pouhých šestnáct, bylo tři roky po revoluci a ta příležitost se zdála být neopakovatelnou. Babička mne tehdy vybavila podrobně sepsanými recepty na českou klasiku, kdybych náhodou opravdu měla něco hostící rodině uvařit, jak se psalo v instrukcích. Byly skutečně dlouhé se všemi detaily „co dělat, když“, abych to zvládla i já, kuchyní nepolíbená šestnáctiletá sportovkyně. Ty recepty mám schované dodnes. Po dvaceti osmi letech jsem je dnes vytáhla a spolu s nimi se na mě vyhrnuly všechny vzpomínky. Radostné vzpomínky. Jen při čtení dovětku, na který jsem už dávno zapomněla, se mi zalily oči slzami: „Jestli se ti to celé povede, tak před tebou smekám. Napiš mi a já ti pošlu ještě složitější recepty, třeba moravského vrabce, svíčkovou. A jestli se ti to nepovede, nebuď smutná. V obou případech máš ode mě velkou pusu na čelo.“
Knedlo-vepřo jsem tehdy za vydatné pomoci Lolity, mámy v první z rodiny, kde jsem bydlela, zdárně uvařila. Musím skromně říci, že to bylo výborné a všem, samozřejmě kromě malého Aarona, trpícího těžkým obdobím vzdoru, to také náramně chutnalo a já měla alespoň na chvilku pocit, že jsem doma. Abych ale byla přesná, mělo to jednu estetickou vadu, knedlíky byly růžové, ovšem za to jsem po všech konzultacích obvinila mouku. Z Ameriky jsem se vrátila o dvacet kilo těžší, to naštěstí do čtvrt roku zmizelo, a s nadšením pro spáčka, což mě drží doposud. Americká zkušenost přinesla posun pro mě a přeneseně i celou rodinu. Kromě inspirace pro naše příští živobytí a celou řadu mých osobních životních objevů jsem domů přivezla také inspiraci pro kuchařku. Prostě byla to škola života a dodnes jsem za ni Rotary International vděčná, teď s kuchařkou v ruce snad úplně nejvíc.
Nad sešitem sepsaných receptů z rodiny Laury, vzdálené příbuzné, která mě v Dakotě vzala pod křídla o Vánocích, jsem vyhecovala babičku, aby také, coby vyhlášená kuchařka, sepsala rodinné recepty. Babička pak několik měsíců za asistence dědy revidovala recepty, převažovala ingredience a vše svým krasopisem úhledně sepsala. První verze kuchařky tak byla na světě, ručně psaná, nakopírovaná a svázaná přesně v počtu pro všechny členy rodiny. Ta další, tištěná, se už rozletěla po celé republice a dokonce do světa. Kromě české klasiky podané tak, jak se vaří u nás doma, v ní jsou i staré, zapomenuté pokrmy, rodinné poklady a několika generacemi vyzkoušené recepty.
Líbí se, protože popisuje přípravu nekomplikovaně, a chválí si ji proto i chlapi. Vždy v ní navíc najdete recept, na který máte doma ingredience. Kuchařka nemá ambice být etalonem české kuchyně, je příběhem kuchyně naší rodiny, ostatně to dotvářejí i drobné, milé vzpomínky a příběhy, které babička tu a tam připsala. Dnes už recepty v kuchařce překlenují tři století a pomalu podle ní začínají vařit i Eliščina pravnoučata.
Babička nebude zapomenuta, díky kuchařce, ale především díky tomu, jak žila. Skvělá žena, která, i když to v životě neměla vždycky snadné, nepotřebovala nějaké kvóty, aby se prosadila. Celý život prožila v Dobrouči, a přestože svobody se dočkala až v důchodovém věku, byla vždy hrdou demokratkou s jasným úsudkem, vyznávající pravdu a lásku. S dědou Jirkou, elegantním štramákem, kterému k mému věčnému obdivu hlava počítala jak kalkulačka, byli oba textiláci, stejně jako později i obě jejich děti. Látky pro kostkaté deštníky, co svého času nosili všichni v republice, navrhovala právě babička a za svou práci dostala dokonce i Národní cenu za design. V továrně, kde celý život s dědou pracovali, dnes naše rodina v jejich nasazení pokračuje, třebaže už v jiném oboru.
Ela byla vždy moderní ženská s dobrým vkusem, upravená a elegantní i v těžkých časech. Vždycky si věděla rady. Byla akční a dokázala povzbudit, najít i na tom nejtěžším něco pozitivního. Pro ošetření a povzbuzení si k ní chodily celé generace sousedů. My čtyři vnučky jsme babičku milovaly a její kuchyně toho byla součástí. Když jsme se u ní potkaly na prázdninách, první, co jsme udělaly bylo, že jsme namalovaly jídelníček, aby babička nezapomněla na žádné z našich oblíbených jídel. Je fakt, že do takového týdne jarních prázdnin to byl boj všechno vměstnat. Babička nám pak naše přání plnila. Vždy se úpěnlivě snažila být absolutně spravedlivá a dělit mezi nás vše, i svou lásku, přesně čtyřmi. A přesně o tom je i babiččina kuchařka. Pro každého má něco. A jde v ní o víc, než jen o recepty samotné, je to o předání rodinného dědictví, mezigenerační lásky a úcty a především radosti ze života...
Vařte, žijte a sdílejte. Povídejte si nad talířem nebo třeba hrnkem čaje, ale hlavně - buďte šťastní!
text: Kateřina Kadlecová