ČAS JE PRO MĚ NEJVĚTŠÍ LUXUS
Při psaní rozhovoru s Pastou Onerem, zakladatelem české graffiti scény, jsem si uvědomila, že jsem typický příklad stereotypu ve vnímání umělců. Očekávala jsem psychicky náročné setkání s povýšeným a zřejmě i chaotickým bohémem, podle fotek spíš drsnějšího střihu. Nakonec jsem si skoro dvě hodiny povídala s otevřeným, milým a perfektně připraveným výtvarníkem, který je jednou z nejvýraznějších postav současného českého umění.
Členem české graffiti scény jste se stal, když vám bylo třináct. Jak si mám představit domácí komunitu v 90. letech?
Ke graffiti jsem přišel v roce 1993, takže letos je to vlastně čtvrt století. Aktivně se mu ale už deset patnáct let nevěnuju a výjimečně z nostalgie si něco namaluju v zahraničí, když mě tam někdo pozve ke spolupráci. Zůstal jsem tedy už spíš takovým teoretikem. Na 90. léta vzpomínám vlastně denně. Staví mě to sice do pozice nějakého strejdy, co má už něco odžito, což nesnáším, ale je fakt, že tahle doba byla něco naprosto výjimečného.
Proč?
Z mnoha důvodů, lituju dnešní mladé, že to nezažili a už to nezažiji. Všechno kolem nás bylo nové, nejen co se týče tehdejší nálady ve společnosti, týká se to i graffiti. Všude na ulici ležely nové věci a my jsme je jen sbírali. Padalo nám to z nebe. Všechno bylo poprvé a nejen proto, že jsme byli mladí, ale prostě proto, že tady do té doby nic z toho nebylo. Ty věci buď neexistovaly, nebo byly zatajované. Jako by se otevřela Pandořina skřínka a nás strašně bavilo přehrabovat se v ní a hrát si s tím.
Tehdy vznikalo i graffiti?
Pražská graffiti scéna byla v naprostém začátku a rozkoukávala se, ale hned od počátku byla výjimečná svým intelektuálním jádrem, a možná paradoxně, vztahem k architektuře, který je v této komunitě do dneška velmi silný. Lidé, kteří se graffiti zabývali nebo zabývají, z větší části architekturu buď studovali, nebo ji sledovali a měli k ní vřelý vztah. To samé se týká i dalších kreativních oborů jako je filmové umění nebo, zcela logicky, výtvarných oborů od grafického designu až po malířství. Ve světě to není úplně běžné, že tvrdé jádro komunity, jako je ta pražská, je do dnešních dnů aktivní a známé ve svých oborech.
Proč mají zrovna lidi okolo architektury ke graffiti blíž?
Vztah k architektuře souvisí s intenzivním vztahem k městu. Lidé, co ve městě žijí, se v něm nejčastěji pohybují jen od bodu A do bodu B, kam se musí dostat s co nejmenší útrapou. Pro writery je město něco jako matka, zdroj veškeré inspirace, pramen života. Je to džungle, nejintimnější místo. Pro writera, a to mi zůstalo, je příjemné sledovat a dostávat se ve městě na místa, kam se jinak dostat nelze. A zdaleka nemám na mysli jen metro nebo zastávky. Mluvím o zpustlých budovách, čtvrtích…
Urbex?
Jen z časti. Ještě, než se fenomén urbexu stal známým, tak graffiti writeři rádi malovali ve zbořených a opuštěných domech. Ale v graffiti to byl intenzivní proud asi jen v období dvou tři let. Urbex se rozmohl až dávno potom a ve spojeni s graffiti je to dnes jen úplný okraj.
Zpět tedy k městu, kde jsou vaše oblíbená „graffiti místa“?
Například v Praze na Palmovce je vlakový koridor, do kterého jsme v 90. letech chodili pravidelně malovat a dodnes je to místo vnímáno jako legendární graffiti zóna, i když se v ni maluje pouze sporadicky. Taková místa jsou ale běžně i v centru, jen si jich člověk jinak nevšímá. Třeba zakoutí opuštěných laviček a neudržovaných parků. Miluju prostory, které byly za totality součástí každé větší výstavby, společenské prostory, parčíky mezi domy, které se dnes už neudržuji a lidé tamtudy jen procházejí. Věci na prozkoumávání je kolem pořad hrozně moc.
Jaká je podle vás hranice mezi graffiti a vandalismem?
Pro každého normálního writera představuji hranici kulturní památky a příroda. Graffiti nepatří na Karlův most nebo do Českého ráje. A vím, že tato pravidla naše graffiti kultura ctí. To, co se objevuje v centru Prahy, je z velké části dílem turistů.
Graffiti je městský fenomén a lakmusový papírek demokracie. Město a země, kde funguje graffiti, jsou i dostatečně demokratické. Znamená to, že nejsou tak prosycené kontrolou, aby graffiti šlo vůbec realizovat, ale zároveň za něj writera nikdo rovnou na ulici nezastřelí.
Máte ještě jiné město, které byste měl rád jako Prahu?
Mám rád New York. Vidíte v něm extrémní kontrasty – totálně špinavé metro, tmavé nebezpečně vyhlížející uličky, ale i naleštěnou špičkovou architekturu. Příkladem je třeba High Line na Manhattanu a nově Domino Park na kraji Brooklynu. Je to budova bývalého cukrovaru, tamní území se propojuje i s řekou a u toho revitalizovali park v prostorách asi bývalého přístavu s velikými jeřáby. Se vším designovým městským mobiliářem, s designovými lavičkami, chytrými koši, spoty na nabíjeni a tak. To mám moc rád. Ale pro mě by to nefungovalo, kdyby hned vedle nebyla graffiti pomalovaná ulice s koši přetékajícími odpadky. Libí se mi kontrast věcí, myslím, že nás může lidsky jen obohatit.
Různorodost prostoru, ve kterém žijeme, kulturní i urbanistická, je cesta k větší toleranci i pochopení a k vnitřnímu míru.
V případě New Yorku je ale geniální, že ty protiklady nikdo uměle nevytváří.
Dovedete si něco takového představit i u nás?
Pokud to dobře dopadne, v Praze by podobné místo mohlo vzniknout v Holešovicích. Teprve se o tom projektu začíná mluvit, říká se tomu „holešovická kosa“, místo podél řeky od Holešovické tržnice k Libeňskému mostu. Občas se tam chodím projit a vyčistit si hlavu. Je tam původní parčík, staré betonovo-dřevěné silo, domek bezdomovců, vlnitý plech, koleje. Dalo by se to velmi dobře revitalizovat, část zakonzervovat, minimálně by se dala takto zpracovat budova sila, která je krásna. A jako majitel říční lodě bych tam ocenil i molo, abych u něj mohl zakotvit a vystoupit.
Sledujete kolegy na umělecké scéně? Máte nějaké vzory?
Mít někoho jako vzor zavání závislostí, moc to neuznávám. Ale jmen, která mě provází celý život je neskutečné množství. Víc, než profesní drahá v tvorbě mě ale zajímají věci v zákulisí umění a kolem něj. Třeba způsob práce konkrétního umělce, jeho vedení týmu, komunikace s okolím, s galeriemi, sběrateli.
To, co dělá umění uměním, není dílo samotné, ale věci, které se ho týkají.
Uměni samo o sobě, bez přidaných hodnot, funguje málo. Vždy říkám, že dnes se ještě stále laická veřejnost dívá na svět umění pohledem starým víc než sto let. Umělec přijde na oběd do ateliéru, vypije půl lahve vína, něco načmárá, pak si schrupne, pak to nějak dočmárá a večer se zleje. Ale ve skutečnosti je to tvrdá práce. Ať děláte cokoli, stejně vám to v hlavě jede, je to vlastně nonstop.
Vidíte ve své tvorbě nějaké milníky?
Určitě před 15 lety, když jsem opustil graffiti. Bohužel, milníky mají ale platnost jen ve chvíli, kdy se stávají milníkem, než je překoná něco dalšího. Pro mě je to asi každá další sólová výstava.
Kolik jich máte za sebou?
Sólových zatím sedm. Vždy při nich přicházím s kůži na trh, vnitřně cítím, že se musím znovu překonat, musím být zase lepší. A takhle je to každé dva roky. V momentě, kdy jedna skončí, do pár měsíců začínáte pracovat na další. Pokud ji nezačnete připravovat s dostatečným předstihem, nebude dobrá. Samozřejmě k tomu probíhá i řada dalších kolektivních přehlídek, kterých mám na kontě okolo čtyřiceti.
Jakou připravujete teď?
Jsou hned dvě, obě proběhnou příští rok v létě. Jedna bude na Slovensku v galerii Danubiana. Výjimečný prostor muzea moderního uměni umístěný na poloostrově na Dunaji, kousek na jih od Bratislavy. Danubiana je zajímavá sama o sobě, takže se na to těším. Druhá výstava je už dojednaná s Alšovou jihočeskou galerii a proběhne v jízdárně na zámku Hluboká. Budou tam moje věci, které nebyly nikde vystavené, minimálně čtyřicet obrazů a objekty. Sem mám už tedy díla hotová, nicméně jsou to věci ze sbírek lidi, kteří si je koupili, takže nás čeká velký úkol dojednat jejich zapůjčení.
Jak vlastně vypadá váš normální den?
Každý den je úplně jiný, ale mírné stereotypy to má. Dopoledne se věnuju administrativě, vyřizuju telefonáty, emaily, rozběhnu nový den, pak mám schůzky buď v ateliéru, nebo se přesouvám do města.
Kdy tedy malujete?
Kdykoliv to jde, často když se vyprázdní ateliér a přestanou zvonit telefony. Ale je důležité zmínit, že nemaluju všechno sám, mám šest asistentů, kteří mi pomáhají. Vytvářejí věci technického charakteru, mají ode mě jasně definované odkud kam a co a jak.
Tady to vidím na nedokončeném obrazu. Má vyznačené, ale zatím nevybarvené plochy…
Pochopitelně existuji běžně malíři, kteří cely proces dělají sami, ale ti mají zase asistenty na to, aby jim natahovali platná, připravovali barvy, myli štětce. Někteří malíři potřebuji při tvorbě desítky štětců, které se musí neustále vyměňovat, takže na to mají lidi. Všechno je to o čase. Dřív se tomu říkalo malířská huť. Je to dílna, kde tvoři více malířů pod jedním konkrétnem jménem. V historii měli malíři natolik vycvičené asistenty, aby pracovali jejich rukopisem. Zaleží na tom, jak konkrétní umělec pracuje a co dělá. Jsou pochopitelně techniky, které nejdou nahradit, protože představuji autentickou výpověď jeho ruky a i já ji mám. U plošné malby, jakou se z části zabývám, je stejně všechno pevně dané. Asistent, který na díle pracuje, do něj nemůže vložit svůj rukopis, nemůže improvizovat. Platí ale, že na řadě děl pracuji výhradně já, každé je od začátku do konce v mé autorské režii a na každém se podílím i řemeslně.
Nicméně, chce to odvahu, o tom otevřeně mluvit…
Mně to přijde úplně normální. Lidi by měli mít informaci, jak moje dílo vzniká a většině je jasné, že to nemůže zvládnout jeden člověk. Představa, že běhám po ateliéru chvíli se štětcem, chvíli se svářečkou a chvíli brousím nebo lakuji, je absurdní.
Vaše práce se skvěle prodávají. Nesvádí to k navyšování produkce?
To ani nejde. Určitě vím, kde bych mohl technicky navýšit produkci a dávalo by to obchodně smysl, ale uměni takto nefunguje. Každou věc musíte vymyslet, projít nějakou vývojovou spirálou a mně někdy trvá vymyslet ideu obrazu dva dny, někdy to trvá měsíc.
Obraz nejde vysedět.
Každá z mých věci je ryzí originál, nejde řešit technicky. Pro hodně klientů, kteří ke mně chodí, je tak bohužel výběr dost zúžený.
Malujete i na objednávku?
Naprosto výjimečně a je to otázka tři hlavních parametrů. Jednak pro dané téma musím mít pochopení a musí se potkat s mým výtvarným projevem. Když se tak občas stane, druhy zásadní moment je naprostá umělecká svoboda. Stejně pak vyžaduju, aby to bylo celé na mě. Nepřipadá v úvahu, aby mě někdo korigoval. Třetí důležitou součástí je ekonomika celé věci, je to prostě dražší.
Na kolika věcech současně pracujete?
I na deseti věcech.
O Pastovi umělci se už napsalo mnoho. Ale co Pasta a život? Odkud pocházíte?
Jsem Pražák, jen to má takový technicky háček. Máma mě jela v rámci naši tehdejší socialistické republiky odrodit do Trenčína, kde má rodinu. Od měsíce věku už ale žiju v Praze. Se slovenskou časti rodiny držíme pohromadě, když se sejdeme na Vánoce, je nás jako psů.
Máte umělecké kořeny?
Mama byla letová stevardka, táta pracoval v hale na letišti, takže odsud úplně ne, nicméně ve slovenské části rodiny trošku výtvarničil strýc a právě maminka. Z otcovy strany je to zase jeho vkusem, citem, stylem. Nijak se tomu však profesně nevěnoval.
Podporovali vás doma v kreslení?
Ano, naprosto, úplně ve všem. Dokonce, i když se to rodičům nelíbilo, nikdy mi nezakazovali ani graffiti. Šťastni z toho nebyli, ale věděli, že to nemá smysl. Táta mi k Vánocům dával skicáky, tužky a knížky o výtvarném umění, máma mi vozila z Ameriky trysky na spreje, které u nás dřív nebyly, magazíny, knížky. Když jsem s ní v patnácti letěl do Dubaje, koupil jsem si na místním trhu místo suvenýrů spreje.
Dá se u tak kreativní profese, jakou máte vy, oddělit čas na práci a na odpočinek?
Ještě tak před pěti lety jsem neznal nic jako víkendové volno. Jezdil jsem na dovolenou, to ano, ale takové to pravidelné nicnedělání, to jsem neznal. Ozvalo se mi ale tělo a psychika, pochopil jsem, že je potřeba zvolnit. I teď mívám pracovní neděle, ale už jen zčásti. Sednu si k tomu na chvíli, vyřídím věci, abych měl náskok na pondělí.
Začal jste tedy víc odpočívat?
Rad odpočívám, ale nevydržím to dlouho, potřebuju pořád něco dělat. Odpočinek si musím zasloužit.
Proto jste si pořídil chatu?
Cítil jsem intenzivní potřebu relaxu. Hodně často jsme jezdili na víkend do různých resortů, už bych se mohl živit jako nějaký hotelový „mystery shopper“. Projel jsem kus republiky a začalo mi docházet, že potřebuju nějaké svoje útočiště v přírodě. Našel jsem ho kousek od Prahy na kraji brdských lesů. Je tam jak na samotě u lesa. Došlo mi to za pět minut dvanáct, možná že kdyby se mi to nepovedlo, tak plynule bychom si tady nepovídali.
V jaké fázi je chata teď?
I když je to místo pro odpočinek, tak se z ní samozřejmě stal projekt. Chata už stoji a začal jsem tam budovat i malý wellness, jehož součástí je i swim spa. Nemohli jsme se rozhodnout, jestli bazén a jaký, nejsem úplně příznivcem těch gumových zapuštěných věci na zahradě. Až jednou architekt vytáhl katalog USSPA a bylo mi jasné, že to je ono. Že vystihuje moje potřeby, ve swim spa si můžu zaplavat i relaxovat. Extrémně mě to překvapilo technologicky, mám rád dotažené věci, je to blbuvzdorné, da se to ovládat přes aplikaci. Takže jsem nadšeny, zanedlouho bude v provozu. Když se bavíme o segmentu vyšší kvality, swim spa prostě vypadá a funkčnosti splňuje to, co od věci v kategorii „luxus“ čekám.
Co je pro vás opravdový luxus?
Čas. Je to klišé, ale platí to. Je to dnes nejdražší komodita. Když někomu dáváme prací, tak penězi oceňujeme čas, který tomu věnoval. Čas se dnes dá i koupit, nějakou službou, která vám umožní být někde rychleji, nečekat třeba ve frontě. Čas je proto nejzásadnější věc v mém životě.
Pasta Oner
Jeden z nejvýraznějších představitelů současné české výtvarné scény. V posledních letech se intenzivně profiluje v žánrových kategoriích pop artu a cartoon estetiky. V centru Pastovy tvorby stojí akrylová malba a vytváření závěsných obrazů, ale i navrhování prostorových objektů, plastik a realizace velkoformátových maleb ve veřejném prostoru – v Praze například v Dejvicích, na Jižním Městě nebo ve stanici metra Anděl. Práce Pasty Onera byla součástí české instalace na světové výstavě Expo v Šanghaji v roce 2010.