Domov je tam, kde je rodina
Když máme ten výjimečný rok, který přes spořádanost svého čísla dokázal obrátit celý svět naruby, můžeme si vlastně pohrát i s jinými standardy. Letošní průvodce domorodce tak přináší postřehy slavného dobroučského domorodce nikoliv z naší malebné vísky, ale hned z několika míst po světě, která díky svému sportovnímu umu na čas adoptoval jako svůj domov.
Profesionálního fotbalistu byste v něm nejspíš na první pohled nehledali, obzvlášť když ho zastihnete rozesmátého s jeho malými syny v náručí. Štíhlý, vytáhlý kluk s milým úsměvem a příkladně slušným a ohleduplným chováním. V srdci je to ale bojovník a silný chlap. Kamil Vacek je rodák z Dobrouče, stejně jako naše firma. Svou rodnou ves a zemi reprezentoval na trávnících stadionů v pěti zemích světa, od Německa po Izrael.
Tam a zase zpátky
Jako malý trávil dlouhé hodiny tréninku se svým tátou na dobroučském hřišti. Pro tátu to byla báječná léta, rád vzpomíná na to, jak moc Kamil chtěl hrát fotbal. Nadaný a houževnatý mladý fotbalista ovšem brzy vylétl z domácího hnízda. Přes Rychnov nad Kněžnou pokračoval do Sigmy Olomouc a už v devatenácti letech dostal první příležitost v zahraničí. Svá zahraniční angažmá měl v dalších letech proložená působením v českých klubech. Mezi tím vším stihl navíc dokončit i studium na gymnáziu. Z německého Bielefeldu putoval do pražské Sparty, odtud do italské Verony, pak zpátky do Sparty a Mladé Boleslavi. Následovalo velice úspěšné působení v polském klubu Piast Gliwice, které vystřídal za izraelskou Haifu, aby se po čase opět vrátil do Polska, tentokrát do Wroclawi. Přes dánské Odense nakonec doputoval zpátky do své domoviny, svého aktuálního působiště v pražském Bohemians.
Splněný sen
Dnes se třiatřicetiletý táta na svůj dosavadní kočovný život provázaný s kariérou dívá s vděčností a pokorou: „Vnímám to jako úžasný dar žít, procestovat a poznat kultury cizích zemí a hlavně se spřátelit s lidmi po celém světě.“ Když má ale říct, kde se nejvíc kdy cítil doma, pak je to jednoznačné: „Domů jsem se celý čas vracel jen do Dobrouče. Teď už je ale domov všude, kde jsou moji dva malí kluci a manželka. A myslím, že to jednou bude v Dobrouči, nebo blízkém okolí... ale manželce to zatím neříkejte,“ zažertuje, aby se vrátil ke vzpomínkám: „Nejnáročnější změna byla, když jsem jako jedenáctiletý opustil komfort péče maminky a odešel do Olomouce. Všechny ostatní přestupy a hostování už nebyly tak těžké. Fotbal jsem vždy vnímal jako splněný sen kluka z hřiště v Dobrouči. Někdy složitý a nespravedlivý, ale zároveň jako sen, který se mi povedlo žít.“
Zkouška pro rodinu
Pro rodiče nebyly Kamilovy světoběžnické začátky snadné. Když Kamilův táta vzpomíná na chvíli, kdy ho vysadili v Olomouci a jak se pak se zamřížovanými okny ubytovny před očima vraceli domů, aby se už na dálnici rozhodli otočit a vrátit za ním, je na něm ještě dnes patrné rozrušení. Těžké chvíle díky Kamilovu odhodlání všichni překonali a teď se jejich společné vzpomínky obracejí k příjemným zážitkům. Mezi zeměmi, kde se rodina díky Kamilovu působení scházela, vede v oblíbenosti jednoznačně Izrael, těsně následovaný Itálií. „Nejraději vzpomínám na Izrael. Moře, teplo, skvělý tým s perfektním zázemím, trenéři, spoluhráči, kteří se stali mými přáteli.“ V Haife se navíc mladé rodině narodil prvorozený syn a to samo o sobě znamená silné pouto.
Zázemí na prvním místě
Pro rodinu není život s častými přesuny jednoduchý, ale Vackovi je zvládají společně dobře. S manželkou jsou přitom spolu už od šestnácti let. „Nikdy jsem od Moniky necítil, že by mě tlačila do rozhodnutí, které by šlo proti kariéře. Těžké je to občas teď, když nám doma běhají dva kluci a já bych si třeba potřeboval odpočinout,“ dodává Kamil se shovívavým úsměvem. Zázemí v nové zemi jim vždy pomáhal zajistit klub. Chievo Verona, Maccabi Haifa, Sparta, tam všude mají na podobné potřeby vytvořený tým. „V tomhle je výhoda, že když někde přestoupíš a klub za tebe utratí peníze, perfektně se o tebe vždy postará. Pro mě byla z tohoto pohledu nejsložitější asi Itálie, všechno byl problém a vše dlouho trvalo,“ vzpomíná Kamil na odvrácenou stranu jeho jinak oblíbené Itálie.
Fotbal je jen jeden
Když by ale měl říci, v které zemi se mu nejlépe hrál fotbal, pak je Kamilova odpověď jednoznačná, „Ve fotbale nejde o zemi! Musíš mít štěstí na spoluhráče, trenéry, zdraví, systém, jakým klub pracuje, a když se to vše sejde dobře dohromady, pak je radost hrát.“ Rozdíly jsou ale podle ostříleného fotbalového světoběžníka v tom, jak je fotbal v různých zemích vnímán. „Ten rozdíl je obrovský! V Čechách se člověk pomalu bojí říct, že hraje fotbal. V Německu a Itálii je to fenomén a fotbalisté tam mají velký společenský status.“ S očividnou radostí vzpomíná Kamil na fanoušky a fotbalovou kulturu. „Atmosféra jednotlivých zápasů je spojena s jejich důležitostí. V Itálii bylo úžasné hrát s velkými mužstvy jako Juventus, AC Milán, Inter, AS Řím či Lazio. V Polsku zase chodí na každý zápas spousta lidí a ta utkání jsou potom skvělá. Ale největší dojem ve mně zanechali fanoušci Maccabi Haifa. Chorály, chorea a povzbuzování za každé situace, na to se nedá zapomenout.“ Pokud jde o přístup médií, tak spíš než v nich vidí Kamil rozdíl v celkovém obrazu fotbalu v jednotlivých zemích. „V Čechách je fotbal vnímán a musím přiznat, že často po zásluze, velmi kriticky. V Itálii a Německu je to fenomén. V Polsku a Izraeli jsou na celý produkt velmi hrdí, a tak fotbal i prezentují.“
Kam na výlet?
Život ale rozhodně není jen fotbal. Kamil to dobře ví a každou ze zemí si společně s rodinou také užili jako cestovatelé. Bavilo je objevovat místní kulturu a památky, ochutnávat tamní kuchyni a obdivovat přírodu: „V každé zemi jsem se snažil poznat co nejvíce. A to jak památek, tak samozřejmě i jídla. Italská kuchyně je věhlasná, takže ji nemusím představovat. Verona s celým svým okolím je úžasná. Tamní jezera, hory a vinice jsou nepřekonatelné. V Dánsku můžu rozhodně doporučit Kodaň, v Polsku Gdaňsk, ale všem bych především doporučil návštěvu Izraele. Je plný mystických míst. Tel Aviv, Haifa, Jeruzalém, Mrtvé moře, Cesarea, Mesada - vše je v dostupné vzdálenosti a luxusní jídlo na každém kroku,“ uzavírá nadšeně naši fotbalovo-zeměpisnou exkurzi Kamil Vacek a přiznává, že se musel naučit vypořádat i se steskem: „Samozřejmě, že se mi stýskalo po Dobrouči. Je zasazena do úžasné krajiny, i díky tomu mě od malička bavilo zemědělství a poznávání věcí s tím spojených. Časem jsem ale poznal, že domov a stesk nevytvářejí věci nebo místo, nýbrž lidé…“