JSEM NORMÁLNÍ MUZIKANT
Nejsem tak slavnej, jak si myslíte, říká zpěvák, bubeník a skladatel, idol 90. let a občansky angažovaný David Koller. Kdo by čekal rockového bohéma, potká zklidněného, introvertně působícího muže usazeného ve svém mikulovském domku, kterého víc než rozhovor zajímá, zdali se syn naobědval, než půjde s kamarády ven.¨
Už jsem dlouho nepotkala nikoho, kdo by se tak svíjel neochotou poskytnout rozhovor...
Rozhovory skoro nedávám, všechny jsou o tom stejném. A nejhorší je to s fotkami, na těch to dost často ztroskotá úplně.
Díky, na začátek jste mi to moc neulehčil a pan fotograf by asi nejraději odešel. Ani připravit se na vás nebylo úplně snadné, protože všude se člověk dočte jen o vaší hudbě a rádoby skandálech, skoro nic o vás samotném.
Přečtěte si mou novou autobiografii (Who The Fuck Is David Koller). S Milanem Ohniskem jsme ji napsali právě proto, abych už nemusel dávat rozhovory.
Když psát rozhovor podle knihy mi přijde hloupé.
To byste se divila. Víte, že existuje i něco jako vygooglovaný rozhovor? Už jsem se s ním taky setkal, protože v bulváru toho o mně už napsali dost a dost. Prostě si někdo něco najde na internetu a z toho napíše rozhovor.
Soudil jste se s bulvárem někdy?
Ano, nakonec jsme se vyrovnali mimosoudně a exmanželka za to má auto.
Jak se vůbec dá dohromady uznávaný básník s legendárním rockerem, aby napsali knihu?
K Milanovi jsem se dostal přes texty k písním. Měl mi něco napsat a pak mi navrhl i tu knihu. Opravdu nemám rád publicitu, proto jsem si říkal, že to alespoň budu mít najednou a provždy odbytý. Ale jak vidím, je to jedno.
Dozvíme se tam třeba něco o tom, jak a kde jste vyrůstal?
V Praze, v Karlíně. Byl jsem nejmladší z pěti sourozenců.
Narodil jste se v roce 1960, jaké asi bylo karlínské dětství v 70. letech?
V knize o mně stojí „Byl jsem takovej malej grázl“. Autorizoval jsem ji, tak asi tak.
Co dnes dělají vaši sourozenci?
Nejstarší brácha dělá opraváře automatických pilotů private jetů v Austrálii, druhý bratr se živí jako zahradník a žije v Brně. Sestra vyrábí střihy pro kostýmy do filmů a druhá sestra pracuje jako hotelová manažerka.
Pestrá paleta profesí. Spojuje vás hudba?
Všichni jsme na něco hráli, ale zůstal jsem u toho jenom já. V dětství jsme si prošli tím klasickým kolečkem - klavír, zpěv, bubny, brácha hrál na trombon. Já začal hrát v pěti letech, zpíval jsem v Bambini di Praha. Chvíli jsme hráli doma se starším bráchou Honzou, on na bicí, já na trubku. Honza pak ale odešel na vojnu, už se k bubnům nevrátil, a tak jsem si k nim sedl já. Bylo mi třináct a ještě toho dne jsem založil kapelu.
A v sedmadvaceti jste nastoupil do Lucie...
Ta už tenkrát existovala a Michal Dvořák za mnou přišel, jestli tam nechci zpívat. Odešel jim zpěvák Michal Penk a neměli ani vlastní repertoár. Znal jsem od nich jen Dvořáka z kapely ZOO, jinak jsem o nikom z nich nikdy neslyšel.
Jak vlastně vznikl název kapely?
Kluci se tak jmenovali dřív, než jsem k nim přišel. A jejich vysvětlení je, že rádi chodili do kavárny Slávie, Robert byl tehdy takový kavárenský frajírek. No a ve Slávii se vyskytovala taky herečka Lucie Zedníčková, kterou všichni z kapely milovali, tak se údajně Lucie jmenuje po ní.
Kromě Lucie jste se vždy účastnil i spousty dalších hudebních projektů, jako jsou třeba The Blue Effect Radima Hladíka, ve znovuobnovené Jasné páce hrajete dodnes...
Vždycky jsem potřeboval, aby kapelu tvořila skupina lidí, kteří mají stejné názory jako já. Za totáče to byla taková ochrana před komunismem. Třeba Hladíkův Blue Effect byl například jen pro ty, kteří měli modrou knížku, proto i ten název. No a i s Lucií máme na důležité věci stejné názory. Mít mezi sebou komanče, to by fakt nešlo.
Jak jste se v této souvislosti smířil s výsledky říjnových voleb? Sedíme spolu v době, kdy nás na billboardech stále ještě straší či varuje mimořádně pestrá skládačka stran a hnutí.
Japonec a říká, že je český patriot. Vsadil vše na nálady lidí, které sám vyvolává, a je pravděpodobně placený Putinem. Jak se člověk může smířit s člověkem, který je popotahovaný za spoustu kauz ohledně svého majetku a má minulost spojenou s Stb. Když u nás získávají hlasy tito umluvení hokynářové, bojím se, jestli tu není něco špatně. Ale dali jsme jim hlasy, čekám, kam se to bude vyvíjet.
V roce 2003 jste byl spoluautorem výzvy „S komunisty se nemluví“. Je pro vás toto téma ještě pořád živé?
No samozřejmě a je důležité, aby nezapadlo ani v generaci našich dětí. Proto jsem vymyslel projekt 90 milionů.
Co je to za číslovku?
Název vznikl podle celkového počtu obětí komunismu. Už dlouho jsem si přál informační web o historii českého, ale i světového komunismu, který by byl zaměřen na osvětu zejména v nastupující generaci, protože určité procento mladých průběžně inklinuje ke krajním politickým subjektům. Myslím si, že naše země se s minulostí komunistické diktatury pořád nevyrovnala, proto jsem sehnal peníze a dal dohromady lidi, kteří projekt zrealizovali. Představili jsme ho v říjnu a už pracujeme na doplňování a rozšiřování obsahu, protože jsme zjistili, že nám do panoptika představitelů komunismu spousta lidí chybí.
Náš rozhovor vyjde v době, kdy bude naše země ve víru nadcházejících prezidentských voleb. Podle jakých principů budete mezi kandidáty vybírat vy?
Podle mě bude kdokoli lepší než Miloš Zeman. Je důležité, aby nový prezident byl široce respektovaná osoba, morální vzor, aby byl dobře přijímán v zahraničí, aby měl zkušenosti a orientoval nás víc na Západ než na Východ.
V této souvislosti se nemůžu nezeptat, jak se vám žije na maloměstě, kde se názory na politiku často liší od názorů lidí ve velkoměstě, kde jste se narodil...
Já jsem doma všude. V Mikulově se mi žije skvěle, se všemi tu vycházím, znám to tu od dětství a mám to tu rád. Jsem tu vždy zhruba půl roku, druhou polovinu trávím na cestách nebo v Praze. Mám to tu blízko do Rakouska, až se to u nás otočí...
Působí to tu jako oáza klidu...
No, občas tady míváme party. Třeba i ve vaší vířivce, ale nejsou takový, jaký si možná představíte. Kluci si tam vodí pubertální kamarády, my jsme s ostatními rodiči na zahradě, a pak se nestačíme divit,
co tam děti vymyslí. Občas jsou to takové věci, které vás snad můžou napadnout fakt jen, když je vám „náct“.
A vy si také užíváte relax v bublinkách?
Jasně. Šampaňský a trocha trávy.
Zajímalo by mě, která z vašich písniček vás nejvíc baví?
To, co zpívám dlouho, mi už začíná trochu vadit, protože si pak připadám jako jukebox. Ale na druhou stranu jsou písničky, které se líbí lidem, a to je pro mě důležitý. Pár takových hitů máme. Teď jsme na akustickém tour, ale rok 2018 bude ve znamení našeho nového alba s Lucií, které jsme pojmenovali EvoLucie.
Co rád posloucháte?
Baví mě procházet internet. I když, děsí mě to množství, člověk by tam mohl strávit dvacet hodin za den. Koupil jsem si gramofon a vloni k Vánocům jsem dostal od jedné fanynky album Blackstar od Davida Bowieho. To tak skvěle hraje! S mp3 se to nedá srovnat. I po stránce nápadů a zvuku je to album úžasné. A ještě třeba úžasné záznamy z koncertů Prince. Po jeho smrti se na YouTube objevila spousta jeho živých koncertů. Jinak poslouchám všechno: Beethowen, Prokofjev, Varga, Gorillaz, Rihanna, Bruno Mars, to všechno nám hraje doma nebo v autě.
Budete se s kolegy snažit do Lucie přivést i vaše děti?
Můj nejstarší syn se mnou hraje ve dvou kapelách a pomáhá mi s organizací kolem mých aktivit. Hudba, to je také řemeslo a on ji má odmalička rád. Hraje perfektně.