Psaly jsme si v září, ona v autě na cestě z Prahy po pracovních schůzkách, já doma na zahradě právě po návratu z Prahy. Nečekaně teplý a slunečný den působil po brzkém a výrazně studeném nástupu podzimu povzbudivě. Ve vzduchu byla cítit naděje, minimálně mezi námi dvěma. Bylo před volbami a obě jsme doufaly, že jejich výsledek přinese kýženou změnu a naději pro návrat morálních principů nejen do politiky. A ještě jedno téma viselo ve vzduchu. O Danuši, nejmladší české rektorce, se poslední dobou spekuluje jako o kandidátce na prezidentku. Ať už to dopadne jakkoliv, není vůbec špatná představa být reprezentováni zase jednou někým, za koho se nemusíme stydět, naopak mít klid a jistotu, že podstatné hodnoty mají v naší zemi opět zastání. Možná nazrál ten pravý čas mít v čele země ženu, navíc někoho, kdo přes své mimořádné ekonomické znalosti chápe, že podstata státu a národa tkví v hodnotách, že ekonomika je klíčová, ovšem bez morálky se společnost daleko nedostane.
Kateřina Kadlecová:
Dnes je tak krásně! Svět je hned veselejší, když svítí slunce, taky je víc energie na práci, všechno jde lépe od ruky… taky to tak máš?
Danuše Nerudová:
Jasně. Sluníčko je základ dobré nálady.
KK:
Co potřebuješ k životu?
DN:
Svobodu a lásku.
KK:
To je hezké. Co pravda a láska?
DN:
V té lásce je vše. Láska k rodině, láska k pravdě, láska ke svobodě, láska k práci…
KK:
Poslední dobou mám pocit, jako by tahle esence života nebyla úplně samozřejmá, že se k ní staví otazníky...
DN:
Ano. Poslední dobou vytahujeme jiné věci, abychom zakryli, že vlastně máme krizi základních hodnot.
KK:
Přesně tak to cítím. Je to o to závažnější, že se to nedá naučit a rychle změnit. V tom musí člověk vyrůstat a žít. Tohle se učí následováním vzorů... rodina / škola / stát.
DN:
Vzory a inspirací. Kolik máš lidí ve veřejném prostoru, kteří tě inspirují?
KK:
U nás? Teď aktuálně? V garnituře vládnoucí posledních osm let nemám rozhodně nikoho.
DN:
A to je právě to. Chybí nám lídři, co inspirují, lídři, co jsou vzorem, morální autority.
KK:
Přesně tak. Lidé, jejichž názory stojí zato poslouchat a taky se třeba s nimi přít a diskutovat...
DN:
No ve veřejném prostoru se diskutuje. Jenže namísto konstruktivních diskusí jsme spíše svědky destrukce a toho, že ten, kdo má jiný názor, je považován za nepřítele. Namísto, abychom se snažili ho pochopit.
KK:
Diskuse je důležitá věc. Nikam člověka neposune, když s ním všichni souhlasí. Férová konfrontace je pohon.
DN:
Ano, konstruktivní, nikoliv manipulativní, diskuse je ve společnosti potřeba.
KK:
Věřím, že inspirativních vzorů je v naší zemi hodně. Jen čím víc to dominantní křídlo křikem schovává to, jak hodnoty pošlapává, ti důležití a potřební jsou méně vidět... a taky je asi méně baví zkoušet se prosadit a překonávat všechny ty podpásovky. Mířím hlavně do politiky a veřejného prostoru, tam je to markantní.
DN:
Souhlasím. A ještě méně to baví ženy.
KK:
A to je obzvlášť škoda. Jak z toho ale ven?
DN:
Za mne je důležité naučit se naslouchat. My se neposloucháme v tuto chvíli. Všichni vedeme monolog o své pravdě a nesnažíme se naslouchat a pochopit druhé.
KK:
To je rozhodně podstatné, vlastně ve všech druzích vztahů. Jenže je také důležité, aby ten, co něco říká, také něco sděloval. Kde vezmeme lídra?
DN:
Každá krize rodí lídry. Já myslím, že vzniknou i u nás.
KK:
V to věřím a doufám. Ale zároveň si myslím, že je potřebujeme teď, hned;) Už moc dlouho se nám hodnoty vytrácí. A přitom je to základ, který nás má a může jako národ spojovat, abychom byli silní, úspěšní... a šťastní.
DN:
Souhlasím.
KK:
Píšeme si před podzimními volbami. Až rozhovor vyjde, budeme už vědět, jak moc jsme se přiblížili cestě ven z krize hodnot. V tuto chvíli mě preference trochu děsí - to, že někdo lže a krade, není pro spoustu lidí diskvalifikace...
DN:
Uvidíme, jak to dopadne. Každopádně nás čeká hodně nestabilní prostředí. A ta politická nestabilita bude samozřejmě hodně ovlivňovat podmínky k podnikání.
KK:
To ano. Taková atmosféra není prospěšná vůbec ničemu, nahlodá to celou společnost. To vnímají už děti ve škole. Nestabilita u nás pramení z nevyzpytatelnosti představitelů státu v nejvyšších patrech, prezidentem počínaje. Když neplatí základní hodnoty, není o co se opřít, vytváří to nejistotu ve společnosti. Přitom právě prezident by měl hlavně spojovat společnost… nebo co je podle tebe klíčová úloha hlavy státu?
DN:
Prezident je opravdu důležitá funkce. Odhlédnu-li od toho, jak je vykonávána v tuto chvíli, tak základní rolí je právě vytvářet tu stabilitu. Spojovat politickou scénu, ukotvovat ČR geopoliticky na mapě. Jmenovat do čela důležitých úřadů skutečné odborníky… atd. A v neposlední řadě naslouchat všem. A komunikovat. Být tu pro lidi. Všechny. Ne jen pro někoho.
KK:
Být tady. Vždyť my už hodně dlouho vlastně ani prezidenta nemáme. Tohle je smutný lidský příběh, ale odnášíme ho my všichni. Kam myslíš, že by naše malá země měla patřit?
DN:
Do Evropy a NATO. Pro zemi malou jako my jsou spojenectví a partnerství klíčová.
KK:
To naprosto souhlasím. Chtělo by to ale také nějakou vizi. Jak myslíš, že bychom se měli jako země profilovat?
DN:
Já osobně mám vizi země, která je odolná vůči krizím a zároveň přívětivá, a ne arogantní vůči lidem, kteří v ní žijí. Mám vizi štíhlého flexibilního státu, který tu je pro lidi a poskytuje kvalitní veřejné služby.
KK:
Tleskám! To je vyváženost svobody a zodpovědnosti. Do takového státu budu ráda odvádět daně;) Myslím, že by nám navíc prospělo nějaké sebeurčení. Zdravé národní sebevědomí...
DN:
Je k tomu ale velmi dlouhá cesta. Dlážděná pokorou, která je v tuto chvíli nedostatkové zboží.
KK:
Mluvíš mi z duše. Náročné je, že lidi obecně nemají rádi změnu, jsou apriori ke změnám nedůvěřiví. Jak to nastartovat…
DN:
Píšeš to přesně. Je to o tom nadchnout lidi a získat je pro změnu. A to může jen lídr s charismatem, za kterým lidé půjdou. Ten, který dá naději ostatním.
KK:
Naděje! To je klíčové slovo. Nevede k ní cesta přes pochopení, že aktuální stav a nabourané hodnoty nejsou dobře, že to není standard nám prospěšný?
DN:
Ano, vede.
KK:
Jak vysvětlit, že než točit kolem štěstí je lepší se o to štěstí přičinit?
DN:
No dát všem možnost “být slyšen”. Ujistit, že každý jeden dílek skládačky se počítá.
KK:
To je chytré. Podpořit a umožnit důležitost každého jednotlivého člověka. Vrátím se k tomu lídrovi - ty jsi lídr, řekla bych praktikující lídr:) Co tvůj tým, máš se o koho opřít?
DN:
Mám to štěstí, že mám. Mám skvělou rodinu a to je základ. A jako rektorka mám na univerzitě skvělý tým.
KK:
Rodina je základ... i z pohledu hodnot, kolem kterých se stále točíme. Odkud pramení ta krize, vždyť rodiny nejsou obecně v krizi?
DN:
Dle mého ta krize pramení z toho, když dlouho společnost není ohrožena a má falešný pocit bezpečí. To bylo do covidu. Pak přišel covid a jako katalyzátor odhalil vše, co nefunguje. Krize vždy odhalí to, co nefunguje.
KK:
Na tom je ale zase povzbudivé, že ukáže příležitost pro zlepšení, změnu k lepšímu. Mě tohle ohromně nakopává, i když to nejdříve třeba bolí.
DN:
Tak to máme úplně stejně.
KK:
Už jsme nakously ženský element. Možná právě tahle situace je přesně ta, ze které tu cestu lépe najde a naformuluje ženská, co myslíš?
DN:
Je to možné .
KK:
Jako v rodinách, tam jsou spíš mámy ty, které rodinu semknou, pohladí, pofoukají bolístky a pak povzbudí k další cestě. Nepotřebujeme něco takového?
DN:
Myslím, že ano. Lidé už konečně chtějí pocit klidu a bezpečí.
prof. Ing. Danuše Nerudová, Ph.D.
ekonomka, vysokoškolská pedagožka a rektorka
Narodila se 4. ledna 1979 v Brně. Vystudovala obor hospodářská politika a správa na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity, kde posléze působila jako proděkanka a vedoucí Ústavu účetnictví a daní. V roce 2018 byla jmenována předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody. V témže roce byla jako historicky první žena zvolena rektorkou Mendelovy univerzity a stala se zároveň nejmladší rektorkou v ČR. Svůj rektorský mandát pro další období již letos neobhajovala, je připravena postavit se čelem novým výzvám mimo univerzitu. Mluví se o ní jako o možné prezidentské kandidátce.
S manželem Robertem, který je úspěšným právníkem, mají dva syny.