S CITEM PRO SOUVISLOSTI
Z nevinné přezdívky se stala autorská značka, ke které sám její nositel s nadsázkou rád dodává, že je to jeho indiánské jméno. A tak pod mimořádnými fotografiemi vytvořenými na zakázku nejvýznamnějších vydavatelských domů, architektů i firem najdete podpis KIVA. Najdete ho ale také třeba na seznamu laurátů ceny Czech Press Photo.
Fotograf tělem i duší, milovník výtvarného umění, krásných aut, kosmopolita, objevitel, experimentátor, sportovec, cestovatel a požitkář, tak sám sebe popisuje Vladimír KIVA Novotný. Narodil se v Brně, kde žije dodnes, přestože kvůli práci tráví hodně času v Praze a cítí se být spíš „Brňáko-Pražákem”.
Absolvoval Institut tvůrčí fotografie na Filozoficko-přírodověděcké fakultě Slezské univerzity v Opavě, kde je dnes externím pedagogem. Ve své práci je perfekcionistou a rozhodně vizionářem. Vždy se snaží dívat kousek dál i co se týče přístupu k práci a inspiraci. „Rád pracuji tak, abych mohl říct – lépe to nešlo,“ říká KIVA a dodává, že se to týká i techniky: „Nestačí mi jen obyčejná zrcadlovka, když vím, že se dá pracovat jinak a lépe třeba s digitální stěnou, která vám dá ještě lepší a bravurnější fotografie.“
CESTA K FOTOGRAFII
Podvědomě k fotografování směřoval od dětství. Byl fascinovaný fotoaparátem jako takovým a možností uchování okamžiku, což dodnes vnímá jako vzrušující proces. „Bylo to jako magie. Většina dětí v mém věku chtěla jako dárky počítač, walkmana, já si vybral fotoaparát.“ Přesto dlouho neměl ambice živit se fotografováním. I proto nejdříve vystudoval brněnskou VUT, než zamířil na uměleckou vysokou školou. „Dodneška si myslím, že jedním ze základních impulzů pro mě byla funkcionalistická avantgardní architektura Brna, která mě od dětství obklopovala. Ta odlišnost formy, ta jednoduchost byla pro mě už jako dítě strhující.“ Z fotografů ho v prvopočátcích nejvíce ovlivnili čeští autoři jako Josef Sudek, Drtikol, Viškovský nebo Teige. Později třeba Richard Avedon.
„Málokdo si asi může vzpomenout, kdy stiskl prvně spoušť a pořídil svůj první snímek v životě. Obzvlášť v kontextu současnosti a vývoje technologií. Moje vzpomínka je z pěti let. Rodiče mi dovolili vyfotit si poslední fotku z dovolené na Flexaretu. Byla mé tety a když mi bylo 18, dala mi ji k narozeninám. To už jsem dávno fotil. Mám ji dodnes, kruh se uzavřel.“
ARCHITEKTURA, GEOMETRIE, EMPATIE
Vladimíra ve fotografii nelákalo zařazení do určitých skupin, ale spíš různorodé projekty, které ho osloví. Jednou fotí architekturu, jindy portrét, příště módu. „Baví mě až meditativní klid a ticho při objevování podstaty architektury, sám uprostřed tvarů a geometrie prostoru. Je to jako být ve vlastním vesmíru.“ Zároveň přiznává, že nakonec i focení s modely, portrétovanými, kde je úplně jiný způsob práce, která vyžaduje i hodně psychologie a empatie, vlastně směřuje k podobnému výsledku jako u architektury. Podstatu obojího vidí v porozumění a hledání harmonie, přestože v tom druhém případě se jedná o něco mnohem křehčího, o člověka. „Fotím rád s lidmi, se kterými si rozumím, kde mám důvěru.“ Fotografie je tvůrčí proces a ani té neprospívá stres. Když fotí velké projekty pro reklamu nebo fashion, bývají na place mnohdy desítky lidí, a je proto důležité mít i kolem sebe osvědčený tým. „Po osobní stránce si velmi vážím, když z některé pracovní spolupráce zůstávají i přátelství.“ Mezi takovou se řadí i spolupráce s USSPA. Focení pro nové katalogy v roce dvacátého výročí založení společnosti českého výrobce spa se vyvinula v přátelství a vzájemnou inspiraci, která právě vyústila v nové, hravé vizuály nafocené pro rok oslav výročí pětadvacátého.
KDE SE RODÍ INSPIRACE
Podle Vladimíra je inspirace všude okolo, jen je důležité být dostatečně empatický. „Plno impulzů člověk nevnímá i tím, jak je současná doba nastavená. Doba je hektická a to nepřispívá k tomu být úplně vnímavý, vidět do hloubky. Je to jako jet autem. Čím vyšší rychlost, tím méně vnímáte okolní prostředí. Je dobré se umět zastavit. Třeba ve spa.“ Trendy ve fotografii sleduje nejraději na Instagramu. Bere ho jako skvělý nástroj pro sledování aktuálního dění a směrování fotografie ve světě. Pokud jde o volnou tvorbu, je pro Vladimíra základní věc svoboda tvůrčího procesu. O to raději je, když dostává důvěru a volnost také v projektech komerční sféry. Jeho úspěch v této oblasti tkví především v pochopení, že nejde na zadání pohlížet jen očima umělce bez ohledu na další souvislosti a nevidět třeba marketingové potřeby. Proto je pro něj velmi důležitá osobní komunikace už od prvopočátku projektu a nastavení hranic, ve kterých pak navrhne ideové a výtvarné řešení.
PRO PRKNA, CO ZNAMENAJÍ SVĚT
Mezi nepřehlédnutelné projekty Kivy patří spolupráce s Národním divadlem Brno, pro které realizoval několik kampaní. Všechny se točí okolo repertoáru divadla. Cílem bylo představení divadla jako celku prostřednictvím divadelního plakátu. Kampaň se jmenovala #bezrozdilu a navazovaly na ni vizuály jednotlivých představení. Kiva dostal volné ruce, navrhl několik koncepcí a ta vítězná se pak realizovala po celý rok. Výsledkem byly v podstatě dvě kampaně na stejné představení, ale každá s úplně jinou vizualitou.
Srdcových projektů měl vyhledávaný fotograf ale více. Patří mezi ně třeba realizace vizuálů pro Turistické informační centrum Brno v rámci soutěže Gourmet Brno nebo projekt Legendy. „Několik let spolupracuji s divadlem Na zábradlí, které loni oslavilo 60. výročí. V průběhu roku se tak fotily mezigenerační portréty Legend - herců, techniků, kostymérek, režisérů, kteří divadlem prošli, a těch, kteří jsou jejich současníci. Byla to neskutečná a nezapomenutelná setkání.“ Když by měl říci, která fotografie nebo série mu je nejbližší, vybaví se mu portrétní cyklus s mladými lidmi Border a z poslední doby fashion editorial Prázdniny v Římě, kterou realizoval pro Harper’s Bazaar. „Ale jsou to také některé okamžiky z úplných začátků. Jenže to není ani tak o konkrétních fotkách, ale pocitech, které ty momenty doprovázely.“
UZNÁNÍ NAD OCENĚNÍ
Spolu s týmem časopisu Esprit připravil Kiva fashion sérii Mladý Janáček, za kterou získal prestižní ocenění v Czech Press Photo. Jako ocenění ale vnímá spíše to, že mohl být součástí kvalitních kurátorských projetků, jako je například Off festival v Bratislavě nebo Vnitřní okruh ve fotografii, kterou kurátoroval prof. Vladimír Birgus a poprvé byla představena v prostorách Městské knihovny v Praze, prostoru, který je součástí Galerie hlavního města Prahy.
MÍSTO PRO ŽIVOT
Přestože svou prací Kiva žije, jeho život není jen práce. Za základ všeho považuje prostředí, ve kterém žije, věci, kterými se obklopuje, a hlavně lidi, s kterými ho sdílí. To vše podle jeho slov spoluvytváří jeho identitu a realitu. V Brně bydlí v domě postaveném v jeho milovaném funkcionalistickém slohu a sbírá umění, což považuje za tu podstatnou hmotnou část. Pokud by měl volit místo k životu, nevidí rozdíl mezi Prahou, Brnem nebo třeba New Yorkem. „Na místě záleží v tom smyslu, jestli je mi tam dobře.“ Své rodné město Brno má pod kůží a fandí mu, aby se posouvalo a zdravě rozvíjelo. „Je to osobní, mám tady většinu nejlepších kamarádů. Tím, jak je Brno poměrně malé, tak jste v podstatě součástí komunity. Vydáte se na kávu do centra a víte, že vždy někoho známého potkáte. Když jsme si nyní pořídili byt v Praze na Letné, tak mi to tu připadá velmi podobné. Jen tady je to v rámci dvou čtvrtí.“ Vladimír se ale necítí být svázaný s jedním místem. „Vlastně se cítím často dobře, kde právě jsem, mám rád změnu a každé město nebo místo má různou energii a to je velmi inspirující. Takže občas potřebuji aspoň do Vídně nebo Berlína na skok na kávu.“
CESTA JE RELAX
Relaxovat, vědomě odpočívat a nabírat síly musí i fotograf. „Pro mě to jsou hory, ty vyhrávají i před mořem, a pak cestování obecně mě nabíjí. Sám vlastně nejlíp relaxuji někde tzv. keruakovsky On The Road. Cesta je cíl. Někdy je těžké se vracet zpět, jako třeba po loňské měsíční cestě po Kyrgyzstánu. Cestování mi dává nalézat a připomínat si sebe sama a určitou harmonii. Je to vlastně moje osobní forma meditace. Paradoxně se jedná o shodné procesy, které uplatňuji a hledám ve své tvorbě.“ Cestovatelské zážitky se ale nenabízí každý den a udržovat se v rovnováze je potřeba neustále. Proto Vladimír už mnoho let cvičí Tai Ji. Užívá si i klasické sportovní aktivity jako kolo, plavání, občas divokou vodu. „Rád bych se někdy ještě vrátil k veslování, kterému jsem se věnoval vrcholově, pražské oddíly jsou dostupnější a řeka má něco do sebe, tak se uvidí.“
A co dál? „Naštěstí mám ještě nesplněné sny. V současné době jsou o několika volných projektech, knize a další delší cestě. A jednou bych si konečně rád našel čas udělat piloťák na letadlo.“ Vladimír je člověk, z kterého přímo srší jeho životní optimismus, schopnost vidět a nalézat na všem to dobré a inspirující. Dokáže se ponořit do hloubky a mít radost z radosti ostatních. Jeho vášeň se mu stala obživou a štěstí i pokora se odráží v opravdovosti jeho tvorby. Sám podstatu svého života spatřuje v hledání sebe sama. Hlavně ale ve zdokonalování a snaze být stále lepší. „Je to opravdu nekončící cyklus. Důležité pro mě je, co můžu dát ostatním. A nemyslím samozřejmě ve hmotné podobě.“