TŘI HEKTARY ZÁMECKÝCH STŘECH
Constantin Kinský je příslušník jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů a ctí rodinné dědictví. To ale neznamená, že si z přílišného šlechtického patosu nebo i sám ze sebe nedokáže dělat legraci. Dokáže a nebere si při tom servítky. Osmapadesátiletý finančník se narodil a vyrůstal ve Francii, po sametové revoluci se přestěhoval do Čech a začal spravovat rodinné panství ve Žďáru nad Sázavou. Nejprve se svým otcem, pak řízení rodinné firmy pod značkou Kinský Žďár převzal do svých rukou. A má s ním plány na dalších dvacet let dopředu.
Motto vašeho rodu zní „Bůh, čest, vlast“. Jsou tohle pořád základní kameny vašeho, řekněme to vznešeně, rodinného kodexu hodnot?
Myslím si, že hodnoty šlechtických rodin nejsou nijak zvláštní. Jenom jsme víc citliví na věci, které platí pro všechny. A nesmíte zapomínat na to, že tohle všechno se děje proto, že jsme v určitý moment byli magoři. (smích)
Jak to myslíte?
Víte, šlechta často pochází od nějakého gaunera, který v určitou chvíli zariskoval, sáhl po moci a uspěl.
To zní docela ostře.
Jen chci říci, že jsme normální lidé. Rod Kinských je známý tím, že vždy podporoval Beethovena. Dokonce nám věnoval svou skladbu – mši C Dur. Jenže víte, jak to celé vzniklo? Když ji mladý Beethoven napsal a zároveň potřeboval mecenáše, poslal ji hraběti Esterhazymu. Ten se na partituru podíval a napsal Beethovenovi dopis, kde stálo: Drahý mistře, co jste to provedl? Ta skladba byla opravdu špatná, což jsem si nedávno uvědomil, když jsme ji nechali hrát na naší rodinné sešlosti, kde nás bylo asi 360 potomků rodu z celého světa. Tak mladý Beethoven musel hledat dál, až našel nějakého jiného pitomce. A to jsme byli my!
Takže na vznešené ideály vás neužije?
Tak to úplně není. Když jste mluvila o rodinných hodnotách, musím vám říct, že máme jednu důležitou, která se vlastně k titulu časopisu Bublinky vůbec nehodí. Bublinka má totiž krátký život a je hned pryč. A jejich protipól je dívat se na věci dlouhodobě. A to je hodnota, kterou uznávám a jíž bychom si měli vážit.
Pokud jde o hodnoty a budování majetků – naše republika v těchto dnech slaví 30 let svobody. Jak se na tohle výročí díváte z pohledu potomka starobylého rodu?
Říkám si, že se máme u nás v Česku tak dobře, až je to nebezpečné. Jsme teď hodně šťastní, každý, kdo chce pracovat, může. A abych to viděl, nemusím být potomek starobylého rodu. Jenže my často spíše nadáváme. A přitom se nám tolik daří, že nemáme potřebu udělat žádnou změnu.
Je tohle věc, která vás štve?
Když vás něco na lidech štve, je to obvykle proto, že tu chybu děláte sami. A já se na lidi naštvu desetkrát denně, takže vím, o čem je řeč. Vím o sobě, že jsem vzteklý a netrpělivý, což není vždycky nevýhoda. Ale co se Česka týče, mrzí mě, že jsme trochu země promarněných příležitostí.
Co se s tím dá dělat?
Důležitá věc je, abychom si uvědomili, jak dobře se máme, ne se jen soustředili na věci, které jsou špatně. Měli bychom pracovat na strukturálních změnách. Na těch, jejichž dopad není hned vidět, ale když je neuděláme, za deset let budeme hodně trpět. Jde o dopravní infrastrukturu, vzdělání, právo, ale i naši občanskou a mentální infrastrukturu. Do toho všeho sice trochu investujeme, ale rozhodně ne dostatečně.
Na co naopak můžeme být pyšní?
Kromě piva? (smích)
Ano.
Začnu zdánlivě oklikou, která bude zároveň trošku pobídka pro čtenáře. Mám totiž v hlavě takový projekt, který nemám čas začít, ale kdyby se se mnou na něm chtěl někdo spojit, mohl by stát za to. Jmenuje se Chytrá ruka. Je totiž hodně řemeslníků, kteří odcházejí do důchodu a nemají komu předat svoje zkušenosti. A já bych je rád propojil s žáky řekněme od sedmi do sedmnácti let, kterým by mohli předat všechno, co se naučili oni.
Co si od takového projektu slibujete?
Jednak by se děti naučily něco dělat rukama a některé z nich by v tom našly i svoji budoucí profesi, což by pro společnost bylo ohromně cenné. My potřebujeme řemesla. A navíc jsem přesvědčený, že i když vystudujete práva, budete lepší právník, když budete umět třeba zacházet s kladivem. Protože chytrost ruky pomáhá i chytrosti hlavy. No a samozřejmě by taková věc prospěla i těm důchodcům na druhé straně, protože by měli stále co dělat, zůstali by zapojeni do společnosti a byli by i zdravější.
Navíc by to dost možná prospělo i posílení vztahu mezi vzdálenými generacemi…
O tom jsem pevně přesvědčený.
Dobře, to je potenciální budoucí projekt. Čemu všemu se tady ve svém domově ve Žďáru nad Sázavou věnujete teď?
Naší největší starostí jsou v současné době naše lesy. Máme jich tady na Žďársku 5 700 hektarů a bohužel nás jako noční můra trápí zamoření kůrovcem.
Pro vás jako jednoho z největších soukromých vlastníků lesů v Česku je kůrovec velké téma, vyjadřujete se k němu v médiích často. Je situace opravdu tak špatná?
Teď budu možná trochu technický, ale je to důležité. Hlavní problém totiž není kůrovec sám o sobě. Jeho výskyt je přirozený fenomén. To známe generace. Někdy je ho víc, někdy méně. Kůrovcovou krizi v 90. letech jsme zvládli, teď ji ale bohužel nezvládáme, protože Lesy České republiky, které spolu s Vojenskými lesy a statky ČR a ministerstvem zemědělství vlastní 50 procent lesů v naší zemi, je už mnoho let nečistí dostatečně rychle a systematicky a tím kontaminují ostatní. Ale doufám, že to, co zahájil jejich nový šéf, bude fungovat. Snad Lesy ČR vyšlou svoje vlastní lidi, aby v lesích pracovali, a nebudou to už řešit přes najaté firmy.
Co do vašeho rodinného majetku patří dál kromě lesů?
Spravujeme také přes 750 hektarů vodní plochy, celkem přes 50 rybníků. Chováme v nich tradiční ryby – kapry, amury, candáty, štiky, marény… Třeba uzená maréna nemá chybu. A v posledních letech se intenzivně věnujeme pstruhařství. My Češi jíme málo ryb a já vám řeknu, proč bychom to měli změnit.
Proč kromě zdraví?
Aby vás ryby opravdu ochránily proti kardiovaskulárním chorobám, potřebujete jich sníst alespoň 12 kilogramů za rok. My jich jíme jen pět. A co je stále důležitější - vyprodukovat kilogram rybího masa je výrazně ekologičtější než třeba kilogram masa hovězího.
Starat se o 50 rybníků není málo. Přitom když se o rybníkářství mluví, člověk si představí hlavně jižní Čechy…
Jaké jižní Čechy?! (smích) Rybníkářství má u nás obrovskou tradici, u nás na zámku můžete dokonce vidět sádky, které jsou využívány kontinuálně už 800 let, což je evropský, a předpokládám, že i světový unikát. Náš žďárský kapr je dokonce ochranná známka.
Vy sám rybaříte?
Rozhodně! Teď na podzim jsem se účastnil výlovů, je to živá, krásná tradice, kdy se celá vesnice dá dohromady a na něčem spolupracuje. I když je to těžká práce.
Součástí vašeho majetku je i samotný žďárský zámek, kde jsme se dnes potkali.
Ano, kromě všeho, co jsem jmenoval, vlastníme taky tři a půl hektaru střech, o které se musíme starat a spravovat je.
Před čtyřmi lety jste v areálu zámku otevřeli také interaktivní Muzeum nové generace, jak se mu daří?
Krásně, dělá nám radost. Návštěvnost roste napříč generacemi, vyhráli jsme za něj už několik ocenění. A my se na něj díváme tak, že je to naše přání dát vám jako návštěvníkům mentální klíč k zámku, aby vás obohatil a dal vám novou energii.
Kteří členové vaší rodiny s vámi dnes na panství ve Žďáru pracují?
Dnes se o všechno staráme hlavně s mojí paní. Spolu navazujeme na práci mého otce a matky a samozřejmě babičky a dědečka. A pak je tu můj starší syn, který je v dozorčí radě. Mladší syn ještě studuje na gymnáziu, ale už teď se aktivně zajímá o to, co děláme. Mladší generace tak dozoruje tu starší a to je ohromně inspirativní. Doufám, že mě synové jednou vyhodí. (smích)
Fungujete v podstatě jako rodinná firma, jenom máte o několik staletí delší tradici, než naše třicetileté novodobé rodinné společností. Jak se u vás řeší téma předávání?
Základní věc důležitá pro odpověď na tuhle otázku byla, když jsme spolu s bratrem přesvědčili našeho otce, aby všechen majetek scelil do jedné rodinné firmy. Ekonomicky to znamená, že máme portfolio aktivit, u nichž když se některé daří, podpoří ty ostatní. Další věc je, že se dědické vztahy řeší mezi akcionáři, a ne na úkor samotného aktiva. Důležité totiž bylo oddělit kruh podnikatelský od kruhu rodinného, který má jiná pravidla. Často v rodinných firmách slýchám, že mladá generace nemá o byznys zájem. A na to já říkám: Tak je k tomu pusťte! Může se stát, že se to nepovede, ale dokud to nezkusíte, nikdy se to nezmění.
Jak té mladé generaci pomoct, aby se to povedlo?
Jediné, co můžete udělat, je snažit se jít příkladem a dokázat přiznat chyby. To je základ moudrosti. Bismarck říkal, že kdo se učí ze svých chyb, je pitomec, a měli bychom se učit z chyb ostatních. Takže já se snažím jít příkladem, aby se všichni ostatní mohli hodně učit. (smích)
Pohybujete se pravidelně mezi Žďárem a Prahou, vracíte se také do Francie, kde jste dlouhá léta žil. Kde se cítíte nejvíc doma?
Domov je hodně košaté slovo. Je to místo, kde máte kořeny, kde něco děláte a kde zanecháte stopu. A já žiju hlavně na D1… Ale bez žertů, nejvíc doma se cítím ve Žďáru. Bývám tu od čtvrtka nebo i středy do neděle, pondělí a úterý trávím v Praze. Ta pro mě ale určitě domov není, to je nutné zlo, kde teď máme ty největší kůrovce a je třeba s nimi jednat. Když ale mluvím o domově, neznamená to, že někde venku je špatně. Já se cítím být Evropanem, a když jedu ze Žďáru do Bretaně, jedu z jednoho domova do druhého, pořád je to jedna země, moje země.
Vzpomenete si, co jste cítil, když jste do Žďáru přijel po revoluci poprvé?
Přijeli jsme sem z Paříže na Velikonoce 1990. Ve Francii bylo tehdy krásné počasí a my jsme přijeli naprosto nepřipravení do Česka, kde ležel snad metr sněhu.
Takže první dojem byl trochu drsný...
Zajímavé je, jak velký rozdíl byl ve vnímání mezi mnou a mojí manželkou. Já jsem tady byl už za komunistů, a když jsem se sem těsně po revoluci vrátil, všechno mi přišlo
jiné, krásnější. Ale moje žena tu byla poprvé a vnímala tu šedost, přišlo jí to všechno smutné.
Už se její dojem za ta léta vylepšil?
Rozhodně.
Do České republiky jste se natrvalo vrátil v roce 1997 a dlouho jste pak na vašem panství pracoval s vaším otcem, imunobiologem Radslavem Kinským. Co jste se od něj naučil?
Těžko říct, protože čím víc stárnete, tím víc vám docházejí věci, na které jste dřív nedávali pozor. Asi to, že věda je živý, tvořivý proces, ne mechanický. Pak také uvědomění si dlouhodobosti. Určitě jsem se ale od obou svých rodičů naučil otevřenosti. Vím, kde mám svoje kořeny, vím, kdo jsem, a proto se nemusím cítit ohrožený tím, že je někdo jiný. Může mě to jen obohatit. A není to jen politicky korektní kec, v dnešní době je to nesmírně důležitá věc.
Jaké máte se žďárským panstvím další plány?
Do tří let bychom si přáli mít tady restauraci a v ní vařit z lokálních surovin, především z našich ryb. Vlastníme půdu, kterou jsme zatím pronajali, a mohli bychom si ji vzít zpět a chovat na ní zvířata a pěstovat zeleninu, všechno v bio kvalitě. Další plány hodně závisí na kůrovcové krizi, protože čištění lesů je ekonomicky nesmírně náročné a my uvidíme, jak dlouho budeme schopni vydržet.
Takže máte plán na tři roky dopředu?
Máme plán dokonce na dvacet let! Spolu s mojí ženou se pořád snažíme přemýšlet o tom, jaký život odpovídá místnímu prostředí a jak zabezpečit, aby se tu lidem žilo co nejlépe a zároveň jsme zůstali otevření návštěvníkům zvenčí. Důležité pro nás je, aby tohle místo žilo.
Jak tomu chcete pomáhat?
Uvažujeme tak, že polovina všeho, co děláme, musí podporovat život v místě, kde žijeme. Respektujeme kouzlo místa a jeho historii. Myslím si, že jsme v Evropě výjimečným místem, které žije podle stejné logiky už osm set let – jako spojení živé přírody a živé kultury. Zároveň se ale samozřejmě snažíme, aby žilo v současnosti a mělo šanci na ekonomický úspěch. Proto tolik podporujeme cestovní ruch a postupně se snažíme rekonstruovat další a další části areálu s tím, že chceme, aby ta rekonstrukce měla nějaký smysl, účel. A investovat
chceme nadále i do rybářství a cestovního ruchu.
Je tohle všechno součástí vaší dvacetileté vize?
To jsou plány tak na deset let. V dvacetiletém horizontu by se nám mohlo podařit pracovat s objektem nazvaným Lyra, který navrhl architekt Santini a stojí naproti našemu zámku. Mohl by z něj být úžasný resort, ale k tomu potřebujeme, aby osvícení investoři vystrčili nosy z Prahy a začali se víc zajímat i o jiné části Česka.
Co podle vás dělá dobrého hospodáře?
Určitě potřebujete být blázen. Musíte mít vizi a úplně se vykašlat na dlouhý zástup lidí, kteří vám budou říkat, že to a to nepůjde. Zároveň ale také musíte umět naslouchat těm, kteří vám můžou pomoct. A takové lidi, myslím, oba s mojí ženou máme. Třetí věc je si uvědomit, že firma není jen mašina na zisk, ale organismus, který žije v ekosystému nazvaném společnost, a je potřeba dělat věci tak, aby vaše práce přispěla k jeho fungování.
Velkou část své profesní dráhy jste strávil ve finančnictví. Pořád ještě se mu věnujete?
Ano, pořád dělám v Praze strategického poradce pro různé firmy, koučink mladých manažerů a v rámci inkubátoru StartupYard koučuju také high-tech startupisty. Je to neuvěřitelně inspirující záležitost.
Hovořili jsme o tom, co všechno aktivně děláte. Jak ale odpočíváte?
Mně hodně pomáhá k nabírání energie ta pestrost aktivit, které dělám. No a když semi nic nedaří, je pro mě skvělé potkávat se s novými lidmi.
A kdybychom se zeptali na koníčky?
Baví mě číst těžké knihy. Pravidelně každý týden hraju bridge. A někdy je také skvělé nedělat nic. Takové aktivní nic.
Constantin Kinský [1961]
Potomek starého českého šlechtického rodu je prvorozeným synem Radslava Kinského, zakladatele reprodukční imunologie, a jeho ženy, původem gruzínské princezny Thamary Amilakvari. Narodil se a vyrůstal ve Francii, kam jeho rodiče emigrovali v roce 1958. V druhé polovině devadesátých let se natrvalo usadil v Česku, kde žije střídavě na svém zámku ve Žďáru nad Sázavou a v Praze. Řídí rodinnou firmu Kinský Žďár, která spravuje 5 700 hektarů lesů, 750 hektarů rybníků a podniká v zemědělství. Zároveň se věnuje renovaci žďárského zámku, kde vybudoval interaktivní Muzeum nové generace a cestovního ruchu. Se svou manželkou Marií Kinsky, choreografkou a ředitelkou Centra choreografického rozvoje, má dva syny.