ŽIJEME SKVĚLOU DOBU
Poprvé jsme se setkali v Essenu. Víc designové místo pro setkání s panem designérem to ani být nemohlo. Byli jsme si tehdy převzít náš první Red Dot, zatímco David Karásek si zde doplňoval svou již rozsáhlou sbírku ocenění. Nějak jsme se oba ztratili početné české skupince, která se v té záplavě národností při příjezdu na předávání vykrystalizovala. Procházeli jsme bývalou důlní věží přeměněnou na muzeum designu a ohromně dobře jsme se bavili, zaujatě jsme diskutovali nad každým vystaveným výrobkem, zkoumali účelnost, fabulovali příběhy na jejich pozadí, abychom nakonec skončili u politiky a stavu světa. Ostatně jako pak vždy při našich setkáních. David je totiž vášnivý diskutér, který se nebojí jít na hranu a pustit se vyzývavě i do názorových utkání. Rozhodně nikdy nejde s proudem. A to mě baví. V této pošmourné době, těsně před podzimním lockdownem, jsme si chtěli přes sms povídat o duši povznášejícím designu a kráse věcí nás obklopujících, ovšem stejně jsme skončili u aktuální situace. Ale co, umění a design jsou výpovědí doby, tak proč ne.
Kateřina Kadlecová
Co vaše lavičky ve světě, osiřely letos všechny?
David Karásek
Určitě na chvíli osiřely všechny, ale asi ne ve stejnou chvíli. Pak naopak byly objeveny nejspíš úplně všechny, i ty zapadlé... Lidé znovu objevili kouzlo veřejného prostoru...
KK
V čem ho podle tebe spatřují především?
DK
No, byla to najednou - a možná znovu je - jediná zóna svobody a nadechnutí, která ve městě zbyla. Ať už s rouškami nebo bez...
KK
Musím říct, že mě v létě moc bavilo sledovat lidi potěšené už jen z toho, že se mohli volněji setkávat. Každé společné posezení na lavičce bylo radostnější… možná si budeme, až to všechno přejde, víc vážit obyčejných věcí...a tvých neobyčejných laviček. ;)
DK
Myslím, že se zase ukázalo, že jsme strašně zchoulostivěli a chiméra bezrizikového světa stoji za tím, že se necháme snadno vystrašit a z toho strachu i paralyzovat. Toho si nevšímají jen potenciální diktátoři, ale i ti, kterým západní civilizace - to je ta nádherná a obdivuhodná civilizace, které si ovšem nevážíme - leží už dlouho v žaludku. I tady si současná hysterie vybere svou daň. Kromě jiného se ukázalo i mnoho životaschopného, a hodně toho bylo vidět venku. V parcích a na náměstích, na cyklostezkách i výletních destinacích.
KK
Přes všechny limity cestování se ti podařilo letos párkrát vykouknout ven, to muselo být povzbuzující pozorovat tamní náladu a chuť se potkávat…
DK
No jo, Itálie zase ukázala svou fascinující tvář, Francie jakbysmet. I když to byly jen rychle pracovní výsadky, stalo to za to. Ještě za tvrdé karantény, kdy sever Itálie vypadal ve zprávách fakt hrozně, jsme našim partnerům přes skype pro odlehčení říkali: „Všichni vás litují, ale litovat by měli spíš nás. Kvůli zákazu cestovaní si teď nemůžeme dát vaše úžasné espresso!” V září, když jsem tam byl, už všechno fungovalo a bylo to zase neuvěřitelně skvělé.
KK
Myslíš to tak, že se z toho rychle oklepali? Lépe nebo jinak než my?
DK
Ne, to nějak nedokážu posoudit, ale prostě se zase ukázalo, jak je Italie nádherná a co všechno nabízí. Já se stejně z ničeho oklepávat nechci, snažím se celou věc co nejvíc ignorovat a fungovat, jako by se nechumelilo. :-)
KK
To ti chválím! Jen by to chtělo pustý ostrov, aby se člověk nedostal do tlaku, co se hrne ze všech (mediálních) stran. Bez cestování a objevování si ten svět a život už asi moc představit neumíme...
DK
Jo, už se mi zastesklo třeba po Anglii nebo i po Japonsku. Docela dost. A do Tater se už letos taky nepodívám. Ale dokázal bych se omezit, klidně rok necestovat. Vadí mi ty ekonomické dopady, ten zadlužovací apetyt, ta strašná choulostivost. Nedokážeme přijímat rány, klidná vzdorovitost je nám už úplně cizí. A to jsme samozřejmě v minulosti vydrželi daleko horší věci a v budoucnosti nás čekají zcela jistě horší pandemie. Jinak si taky myslím, že celé věci neblaze pomohla média, ta jsou teda zralá na celkový restart... :-)
KK
Média oroštovaná sociálními sítěmi, to je myslím také nový fenomén, který si musí vyžádat nový přístup a možná i vnitřní přenastavení nás všech. Jakou tedy vidíš ty cestu ven z té celé koronavirové situace?
DK
Cestu ven? Už jsem to naznačil - nepodělat se z toho, zvažovat ztráty bez toho, abychom extrémně zveličovali jen některé. Ale to už je bohužel styl současné veřejné debaty - vyhrocené přehánění jednoho a zamlčovaní druhého. Výsledkem je obrázek, který je v přímém rozporu s tím, co vidí každý, kdo aspoň trochu používá kritické myšlení. Ale fakt používá, ne jen o tom žvaní...
KK
Jak já bych si přála, aby tahle naše debata už byla za ty dva měsíce, až Bublinky vyjdou, úplně out... a všechno bylo hezky vyklidněné! Co ale design, tvá disciplína… V kontextu toho všeho se může pragmatikům nyní jevit jako zbytnost. Jak moc je podle tebe důležité si v takovýchto dobách udržet cit pro hezké věci, zabývat se jím a hýčkat si ho?
DK
Měli bychom - a to nejen kvůli našemu duševnímu zdraví - přestat se dvěma věcmi: sebemrskačstvím a vzájemným se strašením. S tím souvisí i to, co zmiňuješ. Krásné věci, fascinace nejen přírodou, ale i lidskými výkony, dobrým jídlem, skvělými momenty v životě.Mám zpravidla hrozně zajímavé sny, barevné, živé, rozmanité. Samozřejmě si nepamatuju, oč v nich konkrétně šlo, ale vím, že jenatáčel dobrý režisér, který nevidí věci černě.
KK
Sny? Povídej...
DK
Já svůj život tak trochu pozoruju jako divák, a to proto, že mě to začalo bavit. A užívám si to. Už jsem tak nějak pochopil záměr toho neznámého režiséra, co za tím stojí, a tak vím, že po každé krizi nebo
úderu kladivem přijde vždycky něco tak neuvěřitelně krásného... že si prostě na to počkám :-)
KK
To je hezký přístup. Moudrý, bych řekla. Taky věřím v rovnováhu. A hlavně jsem teď díky té situaci asi pochopila to, co mně dřív přišlo jako šílené – měla jsem zato, že generace, které prošly v dětství válkou, pak komunistickou nesvobodou, že to vlastně nebyl život. Jenže oni ho měli a prožili a dokázali si ho užít, protože jinou možnost jednoduše neměli. Máme jeden pokus a musíme si najít to dobré, prožívat radost, lásku, mít cíle, těšit se na něco a z něčeho, a hlavně spolu s někým... oni to dokázali, proč bychom neměli my.
DK
Hele, já se nechci nějak vytahovat, ale ono fakt není špatné aspoň trochu znát historii. Což je u mnohých tak trochu problém. Zjistí třeba, že všechno už tu bylo a jediné, co má za všech okolností smysl, je neztratit víru, že všechny překážky jsou překonatelné. Protože jenom díky tomu žijeme tuhle skvělou dobu. A ona je, navzdory všem apoštolům sebenenávisti a strachu objektivně (podle měřitelných parametrů) nejlepší v historii. A budoucnost bude taky dobrá, když použijeme to, co předešlé generace vždycky použily. Pokornou víru ve vlastní síly. Ty jsi vlastně řekla totéž, jen jinými slovy a na moc pěkném přikladu.
KK
Máš pravdu, všechno tady už bylo, svět prošel různými zkouškami a vyšel z nich mnohdy lepší. Myslím, že je těžká namyšlenost a nepokora myslet si, že zrovna s námi padne.
DK
Přesně tak. Za těmi alarmistickými a děsícími idejemi je jen obyčejná pýcha těch, kteří chtějí být za každou cenu slyšet. A rádi se poslouchají. Už i Savonarola tu byl...:-)
KK
Těch „věrozvěstů“ tu už bylo. ;) Asi potřebujeme v něco věřit a k něčemu se upínat. A přijde mi škoda, že ti, co se bojí věřit v sebe a opřít se o svůj vlastní um a odvahu, klidně odevzdají svou svobodu a nechají za sebe rozhodovat jiné a ještě se tváří, jak jsou oni prozíraví.
DK
Ano, to je fakt tak trochu děsivé. Absence kritického myšlení je jednou z příčin. A odmítaní vysmívaného selského rozumu. Což není nic jiného než disrespekt ke zkušenosti minulých generací. Jako by to byli všichni pitomci, protože neměli na každou blbost studii...
KK
Intuice je také podceňovaná a přitom je to největší dar, co máme. Myslím, že je důležité mít hlavně vděčnost a pokoru k životu samotnému. Uvědomit si niterně jeho konečnost a to, že jsme a pak nebudeme a se světem to nijak nezamává.
DK
No ano, mít odvahu, cíl, ale zároveň pokoru a smíření, když cíle nedosáhnu. Ono to známé „Aspoň jsem to zkusil!” taky není úplně na škodu...
KK
Život je rozhodně o odvaze, pokoušení limitů a překonávání sebe sama, což se nemusí dít dnes a denně, ale v dlouhodobém horizontu nás to posouvá… a taky to dělá život zábavnějším. Je myslím důležité nezůstávat jen ve své ulitě. Vždyť i ty jsi z ní vystoupil. Designér, duše umělecká, co vybudovala úspěšný business. Z ulity tedy vede cesta. Kudy?
DK
Zvědavost. To není špatná věc, když jde o to nezůstat v ulitě. Tak trochu se toho držím...:-)
MgA. David Karásek
Narodil se 3. dubna 1969 v Brně. Už během studia produktového designu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze založili se spolužákem Radkem Hegmonem firmu mmcité. Zaměřili se na výrobu městského mobiliáře s přidanou hodnotou v podobě kvalitního designu a dnes patří mezi světovou špičku. Lavičky, přístřešky či stojany na kola navrhované a vyráběné už 26 let v Bílovicích u Uherského Hradiště utváří veřejná prostranství od Ameriky po Asii. Spočinout na lavičkách Davidova designu mohou turisté na lanovce vedoucí do masivu nejvyšší evropské hory Mont Blanc či zaměstnanci amerického Googlu. mmcité se stalo Firmou roku 2019 a jejich design byl oceněn nespočtem prestižních světových cen za design. David Karásek je předním českým designérem a sám se také na výchově budoucích designérů podílí. Je otcem tří dcer a dnes už i šťastným dědečkem dvou vnuček. Jeho velkou vášní jsou, kromě cestování a hor, automobiloví veteráni. Je členem skupiny Le Mans Redux, která připravuje návrat slavného československého vozu Aero Minor Sport na legendární trať závodu Le Mans Classic.